Zaorálek: Afghánistán byl lež, Čína je jiná civilizace, ne nepřítel. Štvaní do konfliktů je smrtící past

Tajné služby spojenců falšovaly zprávy a lhaly. Západ marnil čas, zatímco Čína převzala aktivitu v mezinárodní politice. Štvaní do studené války je vrcholně nebezpečné.

Svět se nedá rozdělit černobíle na přátele a nepřátele. Jsou tu pouze nezávislé strany, které všechny ve vlastním zájmu někdy lžou a někdy spolupracují. To ale evidentně nemůže chápat, natož rozhodovat, nějaký stranický aktivista, jehož jedinou erudicí je touha najít „třídního nepřítele“ a zlikvidovat „zrádce a kolaboranty“. Zatímco poslanci Pirátů a TOP 09 přešli od vyvolávání konfliktů s Ruskem na protičínskou a protikellnerovskou hysterii, bývalý ministr zahraničí je zchladil fakty o složitosti vztahů v mezinárodní politice.

Takže něco rozumu do hysterického ryku:

„Jestli se v nějaké oblasti situace jednoznačně zhoršila za těch 30 let, tak je to zahraniční politika. Situace ve světě je po 30 letech od listopadu 89 jednoznačně horší, než byla tehdy.

Takže je vlastně možné si položit otázku také v Česku jak to, když jsme vstoupili do Evropské unie a aliance, jak to, když jsme slovy Ludvíka Vaculíka, chytili býka za rohy, proč nás stále kope do zadku. … Ta otázka je, jestli chceme lépe pochopit tu situaci ve světě a proč se nám leccos nezdá, jestli jsou ta témata, která jsou tady zvolena, ta, která nám umožní se dostat dále a více tu situaci pochopit. Já sám jsem ten, kdo velmi dobře spolupracuje s našimi službami a přesto si nemyslím, že by jejich zprávy byly pro mě úplným klíčem k pochopení toho, co se dnes ve světě děje.

Afghánistán? Lež, tajné služby psaly, co politici měli slyšet

Problém je v tom, že člověk často má dojem, že leckdo před těmi některými fakty utíká a nechce je vidět. A to člověk narazí, když o nich mluví, i já narazím. … Například naposled, když jsem se ne tak dávno vyslovil, že nechápu smysl našeho pobytu v Afghánistánu.

Já vám řeknu, že teď před týdnem vyšel ve Washington Post článek – možná to víte. Ten článek otiskl rozsáhlou reportáž Craiga Whitlocka o výsledcích projektu úřadu generálního inspektora spojených států o Afghánistánu, který měl identifikovat chyby, kterých se USA dopustily a kterých by se měly vyvarovat v budoucnosti.

Já vám řeknu jen velmi stručně něco z těch závěrů, které jsou – vlastně nejsou tak překvapující. Ty věci, které tam jsou, jsme už víceméně všechny, kteří to sledujeme, slyšeli a znali.

Vojenské velení nebylo schopno v Afghánistánu definovat, s kým vlastně bojujeme a proč. Byla nepřítelem Al-Káida, nebo Tálibán? Byl Pákistán spojencem, nebo protivníkem? Co si počít s Islámským státem a různorodými zahraničními džihádisty, nehovoříc o polních velitelích v Afghánistánu podporovaných SIA? V bojových operacích nebylo možné rozlišit přátele od nepřátel. Ta studie, o které mluvím, stála 11 miliónů dolarů. Zpracovala se na základě rozhovorů se stovkami expertů a odborníků, kteří se na tomto konfliktu podíleli. A říká, že co se týče toho, že nebylo možné často rozlišit, s kým bojujeme, tak s přáteli, které jsme nějak měli definované, to nebylo jednoduché. Byli především z velké části zkorumpovaní, vláda prezidenta Karzaje byla organizovanou kleptokracií, velká část americké pomoci končí v korupčních zátočinách, korupce podrývala legitimitu afghánské vlády.

Co se týče bojeschopnosti afghánské armády a policie, panuje shoda, že nejsou schopny klást odpor ani Tálibánu a vůbec už nad ním zvítězit. Jedno svědectví – výsledek, že v afghánské politice jsme rekrutovali ze třetiny narkomany, ze třetiny Tálibánce. Země se propadá do chaosu. Celou dobu roste produkce opia. V roce 2018 se Afghánistán podílel 82 % na světové produkci – pod naším dohledem. 9 miliard dolarů. Jakým způsobem my jsme s tím byli spojeni, ani se neptejte.

Závěr, který tam píše generální inspektor, je: Neustále jsme lhali americkému lidu. Mluví se tady o tom, jakým způsobem se falšovaly zprávy zpravodajských služeb. Jakým způsobem se mluvilo o vítězství, která vůbec neexistovala.

Opakuju, to je zpráva, která neměla být veřejná, ale kterou si Washington Post opatřil a celou zveřejnil. Je to zhruba týden, můžete si to ověřit. Nikdo nezpochybňuje ta fakta, která tam jsou, dneska. Jsou prostě pravdivá. Je tam napsáno – vy tady mluvíte celou dobu o tom, jak si budeme všichni věřit – jak třeba reagujete teď na to, že se tady píše – lhali jsme si celou dobu, falšovalo se neuvěřitelně. V debatách, ve kterých jsem sám byl, jsem se často setkával s čísly, kterým jsem těžko oponoval. Samozřejmě. Teď se ukazuje, že byla vymyšlená, proto se tak těžko s tím polemizovalo.

Vy říkáte, že máme spojence. Já jsem člověk, který má rád Ameriku, rád tam jezdím, miluju Ameriku. Ale říkám si, jak říká Platón, milejší je mi pravda, než si tady něco nalhávat. Máme dneska autistickou politiku zahraniční, když to řeknu jemně, americká politika je autistická. Je těžké jednat s autistou. To je prostě realita. Lidi, se kterými jsem tam včera jednal, tak tam už dávno nejsou. Odborníci, kteří tam byli, tam dávno nejsou. Takže co si tady budeme namlouvat, že máme spojence. Já jsem také spojenec toho, že jsme v Alianci a EU. Ale přece si nebudu lhát, že je všechno v pořádku. Nedávno francouzský prezident řekl, že NATO utrpělo mozkovou příhodu. Jenom aby bylo jasno, já jsem dělal rozhovor pro deník Figaro a prezidenta Macrona jsem kritizoval. Řekl jsem, že ten jeho projev a jeho vystoupení je v podstatě něčím, co nám podtrhává nohy, abyste si nemysleli, že jsem z toho nadšený. Já to neříkám proto, že chci někoho napadat. Já vám to říkám jenom proto – říkejme si pravdu. A to, co vám říkám, to jsou fakta, která si můžete všichni přečíst. Takže tohle je příběh Afghánistánu, který jsme v této Sněmovně ještě ani pořádně neuzavřeli.

Západ marnil čas, zatímco Čína převzala vedení mezinárodní politiky

Pochopte, že já jsem tady o tom mluvil snad léta a když se podíváte zpět, co jsem říkal, tak když to zjednoduším, pořád jsem říkal – co tam proboha děláme? Já za sebe nechápu, jaký je smysl té akce, čeho chceme dosáhnout. Já nechci nikomu vyčítat, co mi tehdy odpovídal, to je hloupé a nemělo by se to takhle dělat. Já vám doporučím, abyste si třeba o Vánocích přečetli knížku velmi dobrého polského spisovatele Wojciecha Jagielskeho Modlitba za déšť. Je to nádherná kniha o Afghánistánu. A vlastně tam najdete ty odpovědi na to, jak je možné, že se tohle vůbec stalo a co se vlastně stalo. Dvacet let. Stálo to bilion dolarů. A Usáma bin Ládin na dně oceánu se směje, přátelé. Obávám se, že se směje. Já si to teda představuju, když vidí ty prachy, který se tam utratily. Kolik jsme vlastně na tom ztratili. A dneska si stěžujeme, že Čína staví svou Belt and Road Initiative. Ale ta Belt and Road je třetina peněz, které my jsme vrazili do Afghánistánu – úplně zbytečně a marně. Chápete, nenaříkejme, že Číňané jsou dneska aktivní a že nám to vadí, jak pronikají do těch zemí. Za ty peníze jsme mohli pronikat třikrát víc než oni, ale my jsme si vymysleli tohle.

Chápete, já to nekritizuju jenom proto, že mám potřebu kritizovat, já to kritizuju, protože v tom vidím promarněnou možnost Západu, ke kterému patřím a ke kterému jsem chtěl, abychom patřili i my. Takže já nechci tady v této sněmovně nikoho napadat, protože já vím, že pravda je těžká a že se v tom světě těžko hledá, a vím, kolik mi to stojí četby, abych se v tom trošku vyznal, takže já se na nikoho nezlobím a nechci, aby někdo se cítil napadán tím, co říkám. Já tady jenom cítím potřebu říkat věci, se kterými se musím sám nějak vyrovnat, a říkám vám, pokud věříte, že já říkám pravdu, tak se s tím pojďme vyrovnávat společně. S tím, že dneska ani s našimi spojenci není všechno úplně ideální. Já bych si přál, abychom je měli. A budeme je mít zítra? Kdo ví. Jak se v tom světě zařídíme? A když se ptáte, kde jsou hrozby, tak na to je jednoduchá odpověď. Mně připadá, že největší hrozba je samozřejmě v nás samých, v naší neschopnosti se o tom nějak přesně a racionálně bavit. Nejsem si jist, chápete, že to řešení je, že najdeme nějakého velkého nepřítele tam. Vůbec žádného bych se tak úplně nebál, kdybych věděl, že my sami jsme schopni nějaké odolnosti díky tomu, že jsme schopni se domluvit v této zemi.

Čína – potřebujeme realismus místo ideologických pouček

A teď ta Čína – jestli mám ještě čas a budete poslouchat, tak vám řeknu, co si myslím o Číně. (S úsměvem.) Čína. Já jsem to už někde říkal, tak se omlouvám, kdo to už ode mě slyšel, ale je to něco, co mi stále v hlavě zůstává jako základní věc ve vztahu k Číně. Setkal jsem se – měl jsem asi hodinovou debatu s 14. tibetským dalajlámou. A to hlavní, co říkal a čím jsem se opravdu řídil – on říkal: Prosím, proboha, mluvte s nimi. Mluvte s nimi. Oni nejsou všichni stejní. Dokonce i v tom politbyru mu líčili, jak každý z nich je jiný. Nevěřte tomu, že jsou všichni jako jeden. To, co dneska cítím, že se píše v této zemi, čte se jedna kniha o umění válečném a říká se, že Číňané jsou ti, kteří se jenom přetvařují a chystají pomstu. To najdu v devíti článcích z deseti, které teď čtu. Tohle jsou Číňané, přetvařují se, lžou a chystají pomstu. No a já proti tomu vám říkám – já si myslím, že tohle je takové, když to přeženu, skoro rasistické. Ta 1,3 miliarda lidí, to jsou nepředstavitelné rozmanitosti typů ras, etnik, názorů. A i když vím, že dnešní Čína na tom není dobře, já to vím, nejsem přece dnešní, já vím, že to, co se dneska v Číně děje, v posledních letech, je i pro mě zklamáním, že se chová represivně, že prosazuje iliberální politiky, že zakazuje svobodnou řeč, že zakazuje ty vnitřní náboženské minority nebo jim omezuje život velmi brutálním způsobem. Já vím, že intenzifikuje politickou kontrolu, ekonomické ovládání státu nebo státní ekonomiku, kterou se snaží stále více ovládat doma, vím, že je stále asertivnější v zahraničí.

Já jsem si do určité míry zažil ještě tu stoupající asertivitu, když jsem končil jako ministr zahraničí, tak jsem tím byl překvapen, jak se mění v těch jednáních postoj Číny, takže já jsem to viděl sám. Takže to není tohle, co bych zpochybňoval, ale přesto si dovolím vám říci něco, co tady nikdo neříká, já se pokusím o nějaký trochu odlišný pohled na to, co tady všichni opakují – nebo ne všichni, ale řekněme část těch výpovědí. Já vám třeba řeknu, že dnešní Čína, když se podívám na plynutí času v posledních desetiletích, je pro mě obrovské zlepšení.

Myslím, že to bylo v roce 1957, kdy Mao Ce-tung vystupoval a říkal, že je nutné nevyhnout se třeba nukleární válce, pokud bude potřeba. Mao Ce-tung mluvil o tom, že je třeba uspořádat proti imperialismu i nukleární válku. A pokud zahyne polovina lidstva, tak to bude dobře, protože ta druhá polovina bude socialistická. A takovýchto výroků vám najdu celou řadu. To bylo teprve děsivé – to, co Čína představovala tehdy.

Když se podíváte na to, čím Čína byla v 50. či ještě v 70. létech, a když se podíváte na to, čím je dnes, tak se to zdá být skoro neuvěřitelné. A to navzdory tomu, co říkám, že proběhlo v posledních letech. Jenom to budu dokumentovat poměrně velmi jednoduše. Představte si, že Čína dnes je země, která nevedla válku od roku 1979, která nepoužila smrtelnou vojenskou… jako od roku 1988 vůči cizí zemi nepoužila žádné zbraně. Čína nepodporovala žádné vojenské ozbrojence někde ve světě od roku 1980. Je to země, která má rekord neintervence mezi všemi velkými světovými zeměmi. Čína je ta, která nejdelší dobu neintervenuje nikde na světě. Nevím, jestli víte, že má největší množství peacekeeper jako vojáků ve světě. Má jich 2 500. Pokud naši vojáci půjdou do Mali v Africe, tak nevím, jestli víte, že tam budou vedle Číňanů a že tam budou s Číňany.

Čína je země, která dneska je druhý největší donátor Spojených národů. Čína je země, která má… její peacekeeping program je vlastně největší. Ona vlastně do určité míry nahrazuje Spojené státy, z čehož vždycky nemáme radost – třeba v oblasti mezilidských práv, což je paradox, protože ty z toho vystoupily. Poskytuje finanční prostředky tam, kde je Amerika přestala dávat. Když se na to podíváte, je to… Já to říkám proto, že když si porovnáte Čínu 70. let, nebo těch 60., tak by nikdo nevěřil, že Čína se stane zemí, která bude takto aktivně a pozitivně vystupovat ve světě.

Vezměte si, že Čína je náš spojenec v boji proti klimatickým změnám, v boji proti… v celé řadě významných mezinárodních témat, takže když se sejdete s Číňanem, tak máte čtyři velká témata, která můžete projednávat, protože je to naše společné téma, na kterém se Čína s námi shoduje. Čína není země, která by někde doložitelně se pokoušela ovlivnit volby. Ji to nezajímá prostě. Ona nemá ambici pomocí služeb a podobně měnit politické systémy ve světě. Já to říkám tady jako takový paradox, protože tady to dneska zní, abychom si udělali komisi, kde se shodneme na tom, že to je ta největší hrozba. A já to tady říkám, že lze vést úplně takovou advocatus diaboli, že tuhle zemi, která dneska říkám se nevyvíjí tak, jak bychom si přáli, protože my jsme si všichni mysleli, že bude stále demokratičtější, ale ona není.

Tahle země, která možná ani není státem, to si možná pleteme, ona je to spíš civilizace než stát, to je specifická civilizace. Tím nechci omlouvat to, co se tam děje, jenom tím chci vysvětlit, že Čína spíš předstírá, že je stát. Ona je daleko víc civilizací.

A teď se blížím k něčemu, co si myslím, na čem mi záleží, aby tady zaznělo. Víte je strašně ošidné si myslet, když jsem četl články, že vstupujeme do studené války s Čínou, tak když se tohle lehce píše v novinách, tak mi připadá, že to je NEBEZPEČNÉ, protože těm, kdo to píší, nedochází, že studená válka s Čínou je něco zásadně jiného, než byla studená válka se Sovětským svazem. Víte proč? Protože nikdy Sovětský svaz neměl takovou sílu, takový vliv, takové technologie. A takovou zemi s 1,3 miliony (správně miliardy) jako má dnes Čína. Sovětský svaz nikdy nebyl tou civilizací takového rozsahu a takové váhy, jako je Čína. Jestli by skutečně byla pravda to, že jdeme do studené války s Čínou, tak vás ujišťuji o jedné věci, že to bude válka daleko delší a s daleko většími náklady, než byla ta, která tak šťastně skončila s Gorbačovem. Každý, kdo tak lehce mluví o studené válce s Čínou, by si měl začít uvědomovat, o čem to vlastně mluví. V Číně to nikdy nedopadne tak, jako to dopadlo v Rusku, nebo v Sovětském svazu. To je má prognóza. Každý si totiž představuje, že to bude to stejné. My je nakonec uzbrojíme, utaháme a podobně.

Ale tak to, přátelé, není. Nikdy Sovětský svaz nebyl v takové kondici, jako je dnes Čína. Ani náhodou. Nikdy to nebylo tak, že dneska má Čína v určité oblasti technologií předstih před námi. Ani náhodou. Rusko se tomuhle ani nepřiblížilo. Jako opravdu Čína představuje něco, co je… proto jsem řekl, že to je civilizace, že to není stát. Má sebevědomí, které ani Rusko nemělo se vší jeho slávou Velké vlastenecké války. Protože Číňané jsou přesvědčeni, že jsou tou tisíce let starou civilizací, která si jen na chvilku oddechla na této planetě a vrací se do původní pozice, která jí patří. A jako kdyby její pohyb se odehrával v čase, který jako kdyby v tomto funguje trochu jinak než ten náš. Ona si prostě počká. Protože když navštívíte Čínu, tak to je něco jiného než Sovětský svaz, který jsem sice zas tak moc dobře nepoznal, ale trochu mám představu, jak to v něm chodilo. Čína jsou stamiliony lidí, jejichž život se neuvěřitelně zlepšil v posledních letech. To socialismus nikdy nepoznal – to, co se odehrálo v Číně.

Guterres, předseda OSN, řekl, že jestli na této planetě byly stovky miliony pozvednuty z bídy v posledních 15 letech, tak to bylo především a zásadně jen kvůli Číně. Ta to dokázala. Pozvednout stovky milionů lidí z bídy.

Ano, Čína je všechno to, co tady několikrát zaznělo. A věci, které se nám nelíbí, odsuzujeme a kritizujeme. Ale zároveň je pravda i ta druhá věc. A když mluvíte o tom, jak Čína tedy slídí a jak máte svoje služby… Řeknu vám jedinou věc, protože nechci mluvit dlouho.

Víte o tom, že v 90. letech si Čína ve Spojených státech objednala Boeingy od Američanů pro prezidenta? Spojené státy ty Boingy dodaly. A po čase Číňané s překvapením zjistili, že jsou zcela prošpikované velmi komplikovaným odposlouchávacím zařízením. To byla velmi tvrdá lekce Číňanům, jak se s nimi obchoduje. Tak si to taky řekněme, abychom znali tu druhou stranu pravdy. Ono není tak těžké ukázat, že to, co dneska Číňané dělají, tak jsme je v podstatě naučili. Tedy ne my Češi samozřejmě. Ale západ je to naučil. Západ je naučil to, že s nimi zacházel jako s někým, komu nedůvěřoval. A Číňané samozřejmě vědí, že my jim nedůvěřujeme a že s nimi zřejmě nemáme dobré úmysly.

Vyhrocování konfliktů je past!

A to, co říkal Dalajláma, to bylo, že za každou cenu musíme zabránit eskalaci a konfrontaci. Ty důvody jsou jasné – protože nejsme schopni dohlédnout důsledků té konfrontace. Ta by byla podle mě daleko vážnější než všechno, co jsme doposud poznali. Chápete, já nechci být zbabělý a nechci uhýbat. Ani nechci omlouvat to, co se v Číně děje a co my kritizujeme oprávněně.

Chci vás upozornit na to, že jestli budeme tím, co děláme, eskalovat tu situaci, tak se prostě budeme blížit tomu, co Allison ve své skvělé knize nazval Thukydidovou pastí, o které jste už asi všichni slyšeli. Thukydidova past znamená, že na této planetě se opakovaně opakuje situace, kdy ta hegemonická mocnost, která byla nejsilnější, pomaličku klesá a upadá, a objevuje se nová, která nastupuje. A tato situace údajně tak ve čtyř případů z pěti vede k válce. Opakuje se už od Starého Řecka. Ten konflikt, který je jeden z prvních, byl konflikt mezi Spartou a Athénami. A tehdy to nebyl ani znamenitý státník – Perikles, který věděl, že je špatně jít do vojenského konfliktu se Spartou. On to věděl a nedokázal tomu zabránit. Protože logika těch událostí, jakmile spadnete do té pasti, už vám nedovolí se vrátit zpět. Takže ani slavný Perikles se z toho nevymotal, když se dostal do té spirály eskalující se konfrontace mezi mocností, která roste, a tou, která se tím cítí ohrožena. A tahle situace, jak Allison popisuje, se už odehrála nesčetněkrát. A v drtivé většině případů vede k válce.

To znamená to, co je vážné, je, že pokud přistoupíme jako Česko, že budeme taky pomáhat téhle eskalaci, tak vlastně si uvědomme, kam ten svět vedeme. Já jsem řekl na začátku, přátelé, že za těch 30 let, jestli se něco zhoršilo, tak je to zahraničně politická situace tohoto světa. A musím vám říct, že my jsme k tomu bohužel jako Česká republika přispěli.

To je to, co mě trápí. Přál bych si, aby Česká republika byla země, která se snaží tomu čelit. Například jako země, která podporuje multilateralismus. Pokud jsem měl možnost se setkat s Barackem Obamou, tak jsem mu vždycky děkoval za to, že dělá multilaterální politiku a že ji prosazuje. Ale my jsme, přátelé, ve skutečnosti jako Česká republika prosazovali to, aby se unilaterální moment Spojených států stal érou unipolarity. Mám na mysli (nesrozumitelné), kdy jsme v roce 2003 podpořili zásah v Iráku. Když třeba tehdy Česká republika byla mezi těmi, kteří podepsali to, že se má zasáhnout v Iráku.

My jsme tehdy podpořili myšlenku, že Spojené státy se mají chovat jako hegemon a podle mne jsme tím podpořili určitý způsob uvažování a nakonec i Donalda Trumpa dneska! Víte, jak jsme podpořili Donalda Trumpa? Že jsme tehdy v roce 2003 přistoupili na to, že se připojíme k těm, kteří lhali! Kteří lhali o důvodech toho, proč se má jít do Iráku. A jestliže vy sami používáte lež jako nástroj k obhájení svých kroků, tak se nedivte, že pak tam máte stoprocentního lháře jako prezidenta! Prostě, nemyslete si, že my v tom jsme nebyli zahrnuti! Když jsme měli vystupovat proti tomuto typu politiky, tak jsme ho naopak podpořili! Já bych si přál, aby Česká republika podporovala takovou politiku, která nežene ten svět do neštěstí. Abychom tohle dokázali rozeznat.

Bez souvislostí se nedá věřit nikomu, ani tajným službám. Proto je parlamentní komise na „čínskou hybridní hrozbu“ nesmysl.

Já vím, že to co, říkám, že je toho příliš mnoho a že není snadné se v tom asi vyznat. Ale já se vám snažím aspoň naznačit, že najít a vytvořit dobrou zahraniční politiku, která skutečně je v zájmu této země a která pomůže, abychom se vyhnuli nejhoršímu – já se obávám, že při vší úctě k tajným službám jejich záznamy nám k tomu úplně nepomohou. Chápete, ty služby mají svůj smysl, ale je to něco jako nástroj, jako něco, s čím pracujete. Ale interpretovat to a vytvořit z toho zahraniční politiku, která je skutečně v zájmu této země, která bere v úvahu všechna fakta, i ta, která se nám nelíbí, která jsou nepohodlná, vyrovnat se opravdu, jako to dělají v tom Washington Post, že se musíme vyrovnat s těmi chybami, které jsme učinili, i s tím, že jsme si lhali, a že nám dokonce lhaly i ty služby – tam je napsané, že prostě služby lhaly! (Hovoří hlasitě, důrazně.) Já bych byl rád, aby to nebyla pravda, ale tam to je! Tak vy říkáte: Věříme svým službám. Já také věřím panu Koudelkovi, věřím panu Berounovi, protože jsem s nimi dlouho spolupracoval. Ale říci: Budu tady všem věřit! Na tom nemůžeme, jde o to, že všechno musíme tady podrobit kritice a všechno musíme podrobit realistickému zhodnocení faktu. A já se prostě bojím toho, že tahle komise s tím úzkým zaměřením, které má, vlastně nakonec vůbec nemusí pomoci tomu, o co nám jde. Skutečně, česká zahraniční politika státu, který racionálně zvažuje svoje možnosti a dělá rozumné kroky, aby pomohl stabilizovat Evropu, svou situaci a třeba i nakonec svět. V tom si myslím, že je to složitější a že takhle úzce zaměřená komise nesplní to, co si pravděpodobně předsevzala.

Ta představa, že odhalíme jednu základní hrozbu, najdeme v této zemi ty, kteří té hrozbě přisluhují – nezlobte se, to je taková strašně pro mě naivní představa, jak si vyřešíme problémy v této zemi. Nebo jak najdeme pravdu. Ta cesta je složitější. A já nikomu nechci bránit, aby zkoumal to, co mu připadá důležité. Já vlastně tady ani nikoho nijak nezpochybňuji. Jen upozorňuji na to, že mi připadá zahraniční politika jako těžší disciplína. Interpretace daleko většího množství faktů, schopnosti si nelhat a zvažovat chyby, které jsme udělali a snažit se je neopakovat. A neupadnout do stejných jednostranností, jak je tady slyším dnes v poslední době všude kolem. Takže je zřejmé, že to, co jsem tady řekl, asi nebude úplně srozumitelné, protože jsem toho řekl příliš mnoho. Ale mínil jsem to za vládu jako příspěvek k tomu, že tady máme zřídit komisi, která se má zabývat pouze dvěma problémy. Já jich vidím daleko víc.

Lubomír Zaorálek, 18. 12. 2019

stenografický záznam 39. schůze poslanecké sněmovny

http://www.psp.cz/eknih/2017ps/stenprot/039schuz/s039413.htm

Článek o jednání Sněmovny na iDnes: Poslanci chtějí zkoumat ruský a čínský vliv. Hrozeb je víc, namítl Zaorálek

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/vysetrovaci-komise-vliv-autoritativnich-rezimu-snemovna.A191218_143207_domaci_kop

Piráti chtějí ve Sněmovně zřízení vyšetřovací komise pro vyhodnocení vlivu autoritářských režimů na vnitřní záležitosti českého politického systému. „Rudá chobotnice z čínského Home Creditu si platí PR. Pokud zjistíte, že si to v podstatě platí nejbohatší člověk v tomto státě, který má majetek 300 miliard korun, a takovýmto způsobem dehonestuje politické oponenty nebo lidi, kteří mají jiný názor, a vměšuje se do politické soutěže pokoutnými metodami za čínské peníze, je to útok na demokracii, rozhodně bychom to neměli přehlížet,“ prohlásil Michálek.

https://www.novinky.cz/domaci/clanek/pirati-chteji-vysetrovani-vlivu-autoritarskych-rezimu-40307208