Společenská krize? Krize mužské identity!

Jiří Barták, červenec 2017

Proč je tato společnost v krizi? Proč se chlapi přestali chovat jako chlapi? Kdo se spokojí s krátkou odpovědí, vybalím ji hned na začátku: protože už desítky let je na trhu dostupná spolehlivá a levná antikoncepce a muže nic nenutí dospět. Než začnete psát rozhořčené komentáře, prokousejte se prosím alespoň někam doprostřed textu. Celá věc je totiž samozřejmě mnohem složitější…

 

ZROD PROBLÉMU

Západ v šedesátých letech. Kubánská raketová krize, válka ve Vietnamu (plus masové protesty proti ní)… a sexuální revoluce. Poblázněných aktivistů (většina levičáků tehdy ještě aktivistovala za své), kteří razili buď šílený neomarxismus a rasismus naruby, nebo volnou lásku a politiku proč si neužít, když za rok dva kolem nás beztak bude radioaktivní pustina, ale bylo vlastně jen pár. Stovky milionů žen, úplně „obyčejných“ žen, získalo sexuální svobodu. Bylo to pohodlné, příjemné a cenově dostupné, potud dobré. Jenže s tím, jak se (logicky, s řádově nižším rizikem nechtěného otěhotnění), zvýšila ženská promiskuita (na nijak extrémní, ale řekněme na biologicky přirozenou, plus minus sériově monogamní úroveň) a stala se (stejně jako rozvod) společensky mnohem více akceptovatelnou, současně razantně poklesla „cena“, kterou musel průměrný muž „zaplatit“ za své sexuální uspokojení. Velmi rychle si tak i mladík s průměrným příjmem, ba chudý student, mohl dovolit mnohem více krátkodobých, zcela nezávazných známostí, než jeho otec či děd ve stejném věku. Je jedna „cudná“? Kašlat na ni. Její kamarádka bude určitě vstřícnější…

 

VELKÁ PÁRTY KONČÍ

Ženy jistě kvitovaly s povděkem, že si mohou trošku užít, než (o pár let později, jak jistě v naprosté většině případů plánovaly) půjdou na celý zbytek života pod čepec. Jenže ouha. Chlapi ztráceli motivaci vázat se. Potenciálních dobrých partií rychle ubývalo. Takže ženy šly z postele do postele, tikaly jim biologické hodiny, promiskuita je bavila stále méně… a najednou stály před volbou, zda sleví ze svých požadavků, nepohrdnou již „vyskákaným“, výrazně starším chlapem (či si vezmou, řečeno s Flégrem, nějakého trumberu, kterým budou více či méně pohrdat), nebo zůstanou svobodné (a to případně i s dětmi). Dokonce i ty ženy, které řekněme měly v nejatraktivnějších letech života štěstí a narazily na odpovídajícího partnera, v podstatě očekávaly, že se jejich muži budou v manželském svazku chovat obdobně, jako chlapi v předchozích generacích. Jenže to se často krutě pletly, nevěra střídala nevěru a nakonec byly nahrazeny mladším „modelem“. První velká vlna rozvodů zasáhla USA už v sedmdesátých letech.

 

NENAPLNĚNÁ OČKÁVÁNÍ

Hysterické feministky razily od šedesátých let téměř politiku „ke dvěma potratům třetí zdarma“ a viděly v tom snad až mystické osvobození. Velmi nevybíravě také útočily i na samotný fundament jakékoliv společnosti, na tradiční rodinu, tedy především na roli muže, ve kterém viděly nikoliv ochraňovatele, nýbrž diktátora.
Jestli bylo primárním cílem většiny feministek, aby chlapi přestali ženské „utlačovat“ a převzali podstatně větší část péče o domácnost (a týraným a nespokojeným ženám usnadnily rozvod), ošklivě se přepočítaly. Dnešní západní muži určitě nejsou utlačovateli (oni jimi většinově ve skutečnosti nikdy nebyli, ale to je teď vedlejší), oni se i v padesáti chovají jako dvacetiletí floutci (i já osobně ze současného stavu cynicky těžil skoro 20 let). Feministická propaganda tak nejenže ženy neosvobodila, ještě dodala těmhle „mužům“ pseudoargumenty – ženské jsou přece vzdělané, ekonomicky soběstačné, reprodukčně nezávislé. Tak co by chtěly?

 

ZOUFALÁ PROMISKUITA

Takže západní svět se od šedesátých let dál změnil a změnil se v tom nejpodstatnějším v neprospěch žen (plus samozřejmě dětí). Dnešní třicátnice nestřídají partnery jako ponožky, protože by byly „kurvy“, nebo „zlatokopky“, ale protože jsou z nás jednoduše zoufalé! To co jim mělo přinést svobodu a potěšení v partnerském vztahu (či optimálně v manželském svazku), jim ve skutečnosti vyrazilo z rukou jejich nejsilnější kartu. Účinná antikoncepce v očích průměrného muže (podvědomě, ale zásadně) devalvovala jejich hodnotu (nakonec muž mnohem snáze zvládá oddělovat sexuální uspokojení od emocionální stránky věci). Tento vývoj už trvá třetí generaci a stále akceleruje, takže totální atomizaci společnosti už začínáme pomalu chápat jako běžnou normu. V Oslo prý přes 50% třicátníků a čtyřicátníků žije samo – to už snad ani nelze hovořit o „společnosti“, to je prostě obrovská suma sobců s prázdnotou v duši – ani na okamžik nevěřím, že jsou tihle lidé v průměru spokojenější, než byli ve stejném věku jejich prarodiče. V Itálii pro změnu nadpoloviční podíl pětatřicetiletých „dětí“ mužského pohlaví stále žije ve společné domácnosti s maminkou… Jak chcete s takovými trubci budovat nějaké stabilní partnerské vztahy?
Podobný vývoj sledujeme i zde v české kotlině a moravských úvalech, pravda s dynamikou poněkud zbrzděnou reálným socialismem. I u nás ale platí, že české ženy hodnotí české muže mnohem hůře, než je tomu naopak (odkaz na příslušnou sociologickou studii jsem nedogooglil, ale nevymýšlím si – čeští muži dávali ženám v průměru dvojku a české ženy mužům… tram ta da dá… tři mínus). Rozvod iniciují cca v 70% případů ženy, přitom stále platí, že tím jdou (hlavně finančně) do velkého rizika, neb ekonomicky bývají zpravidla tím slabším článkem vztahu.

 

ŽENSKÁ ODVETA

Pánové, naše ženy jsou s námi nespokojené a mají k tomu žel docela pádné důvody. Jak od nich můžeme očekávat, že budou pracovat na plný úvazek, že budou přispívat nezanedbatelnými částkami do společného rozpočtu, že budou excelovat v péči o domácnost, že budou skvělé kuchařky, že budou chápat naše (z jejich pohledu) často „ujeté“ koníčky – a že se budou (jak jinak) v posteli chovat jako chlípné děvky, když my sami jednáme sobecky, když jsme pro ně přestali být ochraniteli, přestali jsme i jen uvažovat o dlouhodobém budování společné budoucnosti, kde by bylo místo nejen pro ně, ale i pro děti? Za co nám mají být vděčné? Za to, že je „opícháme“ a pak odkopneme? Přestali jsme pro ně být tím stabilním místem ve vesmíru, kde se cítily dobře, tedy zajištěně, milovaně a bezpečně. Šli jsme cestou menšího odporu, přestali jsme (i čistě technicky) spojovat sexuální uspokojení se stabilními vztahy. A ženy nám to teď naprosto logicky „vrací“. Přestávají nám být loajální. A přestávají být loajální i této civilizaci, celému konceptu toho, co Západ (v dobrém) představuje. Za tím, co teď prožíváme, je dlouhodobá frustrace, ba neuróza našich žen a zbabělost a nezodpovědnost nás „mužů“.

Všechny ty poblázněné nanynky s transparenty „Refugees Welcome“ – myslíte si, že by „docházely“ do „uprchlických“ táborů „vzdělávat“ ty hodné, snědé mohamedánské hochy (co s ajfounem v kapse „utekli“ z Eritree před válkou v Sýrii), kdyby nebyly nespokojené? Část problému lze jistě vysvětlit propagandou, naivitou, či sexuálními preferencemi (já zase rád asiatky) – ale jen menší část. Ta děvčata nevědí, co chtějí. Ale bezpečně vědí, že nechtějí to, co vidí kolem sebe. A kolem sebe vidí – nás.

 

DALŠÍ FAKTORY

Výše uvedený popis je samozřejmě hrubě zjednodušující. Zcela pomíjím další významné faktory. Např. prudký nárůst vzdělanosti populace a zejména žen (což samozřejmě vede mj. k odkládání mateřství). Urbanizaci (venkov vždy vykazoval vyšší natalitu a v dobrém i ve špatném větší společenskou konzervativnost, než města). Dlouhé období míru a relativního blahobytu (který společně s (a)sociální státní politikou oslabil rodinné vazby). Zrušení základní vojenské služby (kde se mj. potkávali lidé z různých společenských vrstev – dnes synáček zazobaného podnikatele se synem traktoristy do styku vůbec nepřijde). Neomarxistický dlouhý pochod institucemi a propagandu v médiích (počítaje v to nablblé seriály produkované hollywoodskými levičáky). Vliv nadnárodních korporací (které ničí celé státy – viz George Soros, nebo v nejlepším případě propagují totálně sterilní „firemní kulturu“). Cynismus církví (jsem ateista, ale opět – církve byly po staletí vnímány jako stabilní zdroj „pravdy“, ke které se mohl člověk i v největším zoufalství upnout – i to teď padlo). Další prudké technologické změny, které zasáhly v posledních letech i tu poslední domácnost – např. sociálních sítě či snadná dostupnost pornografie (tu nevnímám jednoznačně – nakonec patřím mezi její konzumenty, ale nějaký vliv na partnerské vztahy jistě mít bude).

DOMEČEK Z KARET

Tohle všechno dohromady vytvořilo vpravdě smrtící koktejl. Jakýkoliv nepřítel (ultranacionalistický, komunistický, islámský…), který vykazuje výrazně větší společenskou kohezi (byť ji třeba udržuje násilím) pak může jen přijít, párkrát do té shnilé stavby kopnout – a všechno mu spadne do klína. Vždyť za co bojovat, proč po těch hajzlech střílet, když nemám nikoho, za koho jsem opravdu ochotný zemřít, řekne si asi nemalý podíl západních „mužů“… a začne zvažovat aktivní kolaboraci.

SVĚTLO NA KONCI TUNELU?

Příště se (velmi neskromně) pokusím nastínit, jaká opatření by mohla pomoci tento vývoj zvrátit. Současné trendy nestačí zpomalit, musíme je obrátit. Jinak tohle všechno (brzy, za života naprosté většiny z nás) skončí otevřenou občanskou válkou, která (ano) všechny tyhle problémy do značné míry „srovná“. Ale za cenu milionů, či desítek milionů mrtvol.

Mohlo by se vám líbit...

1 odpověď

  1. slin napsal:

    Problém je oveľa zložitejší, ale aj tento pohľad autora je veľmi rozumný a pravdivý.
    Žiaľ, prognostický záver tak isto.